Hlavním cílem vytváření územních systémů ekologické stability krajiny je trvalé zajištění biodiversity, biologické rozmanitosti, která je definována jako variabilita všech žijících organismů a jejich společenstev a zahrnuje rozmanitost v rámci druhů, mezi druhy a rozmanitost ekosystémů.
Podstatou územních systémů ekologické stability je vymezení sítě přírodě blízkých ploch v minimálním územním rozsahu, který už nelze dále snižovat bez ohrožení ekologické stability a biologické rozmanitosti území. Je však zřejmé, že vymezení, ochrana a případné doplňování chybějících částí této sítě je pouze jedním z kroků k trvale udržitelnému využívání krajinného prostoru, protože existence takovéto struktury v území nemůže ekologickou stabilitu ani biodiversitu zajistit sama o sobě; je pouze jednou z nutných podmínek pro její zajištění.
Tvorba územních systémů, zahrnujících stávající významné segmenty krajiny, rozhodujícím způsobem přispívá k naplňování celosvětové Úmluvy o biologické rozmanitosti, k níž Česká republika přistoupila v roce 1994.
Koncepce tvorby územních systémů ekologické stability (ÚSES) krajiny je srovnatelná s koncepcí tvorby Evropské ekologické sítě a navazujících národních ekologických sítí, postupně vytvářených ve státech Evropské unie a v dalších evropských zemích. Tvorba ÚSES má tedy velký význam pro postupné začleňování České republiky do struktur Evropské unie.
Zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, územní systém ekologické stability definuje jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Vymezení a hodnocení ÚSES patří podle tohoto zákona mezi základní povinnosti při obecné ochraně přírody a provádí ho orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a nájemců pozemků tvořících jeho základ, jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.
Z hlediska územního plánování představují ÚSES jeden z limitů využití území (§ 2 stavebního zákona), který je třeba při řešení územního plánu respektovat jako jeden z "předpokladů zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území".
Koncepce ÚSES byla od počátku vytvářena tak, aby vznikl ucelený soubor ekologických podkladů o prostorových nárocích bioty v krajině, který by byl využitelný v územním plánování při harmonizaci různých požadavků na využití území. Významným vzorem byly některé odvětvové technické koncepce, definující jednoznačně územní nároky na využití krajiny, např. vodohospodářské plány a projekty vodohospodářských soustav, koncepce sítě komunikací a produktovodů, tedy koncepce, předurčující vývoj krajiny, v územních plánech obvykle bezvýhradně respektované. Tvorba ÚSES doplňuje územně plánovací dokumentaci o důležitý ekologický aspekt, jehož absence značně omezovala naplnění hlavního cíle územního a krajinného plánování - prostorovou optimalizaci funkčního využití krajiny.
Skladebné součásti ÚSES (biocentra, biokoridory, příp. interakční prvky) jsou vymezovány na základě rozmanitosti potenciálních ekosystémů v krajině a jejich prostorových vztahů, aktuálního stavu ekosystémů, prostorových parametrů a společenských limitů a záměrů. Územní plánování má klíčový význam pro naplnění kritéria společenských limitů a záměrů. Teprve po konfrontaci s dalšími zájmy na využití krajiny lze vymezení ÚSES definitivně považovat za jednoznačné. Až po zapracování do územně plánovací dokumentace se z odvětvových generelů mohou stát obecně závazné plány ÚSES, které jsou jednak základem pro účinnou ochranu funkčních prvků USES a současně základem pro uchování územní rezervy pro chybějící části ÚSES.
Konkrétní vymezení ploch ÚSES lze v rámci prací na územním plánu upřesňovat a je nutné je uvést, při dodržení metodických principů, do souladu s ostatními funkcemi v území.
Na základě ustanovení § 18 vyhlášky č. 131/1998 Sb. jsou ÚSES schvalovány v závazné části územního plánu. Cílem jejich vymezení v ÚPD je ochrana ploch funkčních prvků ÚSES (vyloučením změn ve využití území, které jsou v rozporu s funkcí těchto ploch) a územní ochrana ploch potřebných pro založení chybějících prvků.
Zapracování územních systémů ekologické stability do ÚPD je úkol, který se promítá do všech etap pořizování územního plánu. Cílem této metodiky je poskytnout formální návod pro optimální postup vymezení ÚSES v územním plánu obce na základě příslušných podkladů. Metodika se přiměřeně vztahuje i na postup vymezení ÚSES v regulačních plánech, které si obce pořizují pro celé správní území.
Metodika je určena především pořizovatelům územně plánovací dokumentace, podle potřeby též ostatním pracovníkům státní správy, kteří jsou zodpovědní za vymezování a hodnocení ÚSES, a zpracovatelům územně plánovací dokumentace.