Projekt je prováděn v sídlišti pro mladé mentálně postižené osoby v malé obci v Norsku za účelem zlepšení jejich životních podmínek.
Kvality projektu tkví z části v plánování, z části na úpravách okolního prostředí a na dotaci služeb mentálně postiženým. Navíc je projekt příkladem cílů a konkrétním výsledkem hlavní sociální reformy, týkající se mentálně postižených, která byla v poslední době v zemi provedena a která zlepšila životy tisícům hendikepovaných osob.
V roce 1990 byla v Norsku představena důležitá sociální reforma. Cílem bylo zlepšit a normalizovat životní podmínky pro mentálně postižené. Obce převzaly ze zákona hlavní zodpovědnost za mentálně postižené v rámci škol, zaměstnání, služeb a domovů. To znamenalo zbavit se existujícího okresně založeného systému péče, uzavření krajských institucí navržených speciálně pro tuto skupinu hendikepovaných osob – a ustanovení nových domovů pro mentálně postižené v jejich domovských obcích.
Kristina, jejíž životní příběh je dále stručně popsán, je bývalou obyvatelkou instituce, které se reforma dotkla odlišně. Po tom, co žila 10 let v krajské instituci, přestěhovala se v r. 1990 do svého nového domova v obci Notteroy, které je místem jejího narození. Kristina je mladá 24letá žena, která je těžce mentálně postižená a též fyzicky hendikepovaná. Potřebuje rozsáhlou praktickou a osobní péči a pomoc.
Instituce Solb Central, do které Kristina přišla v roce 1980 jako devítiletá, byla na norské poměry středně velkou institucí - ubytovávající okolo 120-140 mentálně postižených osob všeho věku. Solb byl situován, jako mnoho podobných institucí, ve venkovském a chráněném prostředí, poněkud izolován od komunitních center a běžných obytných oblastí. Pro Kristinu a ostatní spolubydlící to v mnoha směrech znamenalo život odloučený a segregovaný od zbytku společnosti. Znamenalo to také život postrádající normální denní rytmus, který zažívá většina lidí – se střídáním prostředí během dne. Všechna práce a školící činnosti probíhaly v rámci instituce. Rozdíl mezi prací a volným časem s osobním domáckým životem a volnočasovými aktivitami byl velmi nepatrný.
Většinu svého pobytu v Solb sdílela Kristina obydlí s 5 dalšími, většinou mladými lidmi. Kristinin osobní životní prostor tvořila malá ložnice. Ostatní příslušenství sdílela s ostatními, což jí dávalo jen malou možnost soukromí. Všechna denní jídla byla připravována a podávána zaměstnanci ve společné jídelně. Pro Kristinu znamenal pobyt v instituci náležitou péči, pomoc a celkem bohaté volnočasové aktivity – ale také izolovaný život, mezi pouze hendikepovanými lidmi – život naplněný rutinou a velký nedostatek soukromí, individuality a sebeurčení. Její rodiče si živě vybavují své návštěvy za dcerou, které často pociťovali jako namáhavé a frustrující, zvláště protože okolní prostředí nedovolovalo náležité soukromí.
Plánování nového domova pro Kristinu zaměstnalo několik lidí ze správy a zaměstnance místních úřadů, stavební a bytovou společnost, instituci, sdružení rodičů atd. Obytný komplex, ve kterém je Kristinin nový domov, je příjemné malé sídliště dobře zakompované do stávající zástavby. Byl postaven díky spolupráci mezi místní stavební a bytovou společností a mezi obcí (která je vlastníkem). Bydlení bylo financováno skrze Norskou státní bytovou banku (Norwegian State Housing Bank).
V roce 1990 se Kristina přestěhovala do svého nového domova – jednopokojového bytu v malém dvoupatrovém domě v nové obytné části. Čtyři byty z 12 byly navrženy v přízemí speciálně pro mentálně postižené osoby a jsou seskupeny okolo společné obytné jídelny a pokojů pro zaměstnance noční směny. Byty byly navrženy pro vozíčkáře. Byty byly přiděleny těžce hendikepovaným mladým lidem, mezi nimi byla i Kristina. Ostatních 8 bytů bylo přiděleno dalším mladým lidem se zvláštními potřebami pro ubytování.
Kristinin běžný den se skládá ze zaměstnání/školení v denním centru a odpoledního i večerního volného času, který většinou tráví doma. Je ráda sama a poslouchá hudbu v rádiu, televizi nebo na svém přehrávači, nebo je jen tak sama v bytě či venku na terase. Její oblíbenou činností jsou „procházky“ do sousedství, do místního obchodu nebo jinam na svém invalidním vozíku, nebo vyjížďka autem. Raduje se ze společnosti lidí, kteří jsou jí blízcí a se kterými je jí příjemně, ať už to jsou členové personálu, asistenti, nebo zvláště členové její vlastní rodiny (sestry a rodiče), kteří chodí často na návštěvy. Přestože Kristina nepoužívá řeč, umí se jasně vyjádřit jinými způsoby, pokud jde o to, co má či nemá ráda.
Integrace Kristiny a dalších mentálně postižených v místním sousedství nezpůsobilo žádné negativní odezvy. I když kromě výměny pozdravů a příležitostných setkání je kontakt dosti omezený, atmosféra je přátelská a pozitivní a Kristina a další mentálně postižení spolubydlící se stali přirozenou součástí sousedství. Kristina je dnes ve svém domově v Notteroy dobře zabydlená – nové životní prostředí ze kterého má bezpochyby užitek. Stala se více uvolněnou a spokojenou, zvláště v posledním roce, po tom, co získala více soukromí.
Původně byly domácí služby poskytovány pracovníky speciálně přidělenými Kristině a ostatním hendikepovaným. Nyní jsou služby plně integrovány do běžné okresní organizace služeb v obci. Výsledkem bylo zrušení zvláštního služebního aparátu, spojeného s jakýmkoli specifickým hendikepem nebo potřebou. To je opět ve shodě s reformními záměry normalizace a důležitým krokem k vyšší kvalitě služeb. Dříve bylo do domácích služeb pro Kristinu zahrnuto okolo 18 osob, což znamená, že Kristina musí reagovat na mnoho rozdílných lidí, s reorganizací služeb se počet osob poskytujících Kristině pomoc/službu se zredukovalo na 3 až 4. To znamená více osobních a stálých služeb a lepší příležitosti pro bližší sociální kontakt mezi Kristinou a jejími asistenty. Zajištění nových soukromých domovů pro Kristinu a další zmíněné mentálně postižené osoby bylo důležitým krokem k normalizovanému prostředí pro tyto hendikepované jednotlivce. Lze se nicméně dohadovat, že sídliště stále ještě do jisté míry reprezentuje projekt ubytování se „speciální péčí“, neboť domovy pro hendikepované jednotlivce, mezi kterými zjevně nejsou žádné silné sociální vazby, jsou umístěny dohromady.