Podnětem projektu byl stále neřešený problém mentálně postižených lidí, kteří žijí v izolaci, odmítáni společností, zbaveni základních práv a odsouzeni k nečinnosti. Rozhodli jsme se to změnit. Navrhli jsme projekt, který pro tyto lidi vytváří určité podmínky, v nichž mohou žít a pracovat. Vznikl tak „Dům na sídlišti“. V obyčejném bytovém bloku si sedm mentálně postižených jedinců různého pohlaví a stáří poprvé v životě pořídilo svůj vlastní domov. Začali od píky, za asistence odborníků, před očima obyvatel sídliště. Po roce se u nich projevily umělecké vlohy. Tak v jiné části města vzniklo další studio (ateliér), kde pracovali pět hodin denně, od pondělka do pátku, na realizaci svých uměleckých představ podle svých vlastních projektů, za asistence odborníků. Nyní je zde také galerie, kde je možno shlédnout nejen díla, ale setkat se i s jejich autory a vidět je při tvorbě. Zakrátko se z řad postižených přihlásili další zájemci o stavbu vlastních bytů. Tentokrát však za pomoci první skupiny postižených, takže už nebylo zapotřebí odborné asistence. Areál, kde je ateliér situován a kde má vzniknout i nový domov, bude vytvořen z bytů, které byly dříve ve vlastnictví rodičů postižených osob a které se nám od nich podařilo odkoupit. Nyní hledáme sponzory, kteří by byli ochotni provést interiérové práce. Od návrhu projektu už uplynulo 10 let.
Situace mentálně postižených v Polsku je tragická. Neexistuje žádný plán, který by řešil jejich životní perspektivy, poskytl možnost zaměstnání a rozvoje na úrovni jejich schopností. Hlavní problémy jsou: izolovanost od vnějšího světa, porušování lidských práv zbavením právní způsobilosti, předepisování nadbytečného množství sedativ, ponechání v nečinnosti.
První prioritou bylo nabídnout promyšlený inovativní program použitelný nejen v Polsku. Program by měl poskytnout inspirující vizi, která by přesvědčila nositele rozhodnutí a sponzory, aby participovali na vytvoření modelového střediska. To se nám podařilo. Nejdůležitější byla realizace námi vypracovaného plánu, který stanovil postup dosažení nového způsobu života mentálně postižených lidí v nových podmínkách, které dosud nepoznali. Vše bylo vedeno snahou vyjádřit jejich potřeby a popsat jejich možnosti a meze, a to bez pomoci specialistů.
Sami jsme také byli vtaženi do tohoto experimentu. Pomáhali jsme našim svěřencům a spolu s nimi jsme čelili neznámým rizikům. Zároveň jsme se stali pozorovateli a zapisovateli událostí. Jedním z našich aktuálních úkolů bylo sdílení našich zkušeností, což však bylo limitováno nedostatkem financí na publikační činnost a také naší nedostačující pracovní kapacitou ke zvládnutí hlavního náročného úkolu, jímž je pomoc těmto osobám. Chceme změnit podmínky existence co největšího počtu lidí. Připravujeme knihu, v níž popisujeme naše zkušenosti a výstavy spojené s pořádáním workshopů pro zájemce. Chystáme se k tomu, že se ujmeme dalších postižených osob.
Je možné uplatnit naše zkušenosti i jinde? Všude, ve městech i vesnicích by měly být vytvořeny, v závislosti na schopnostech zainteresovaných postižených osob, domovy podobné těm našim, včetně ateliérů. Měly by být místem, kam by postižení žijící ve vlastním světě, který nezná sociální, finanční a prestižní kritéria, mohli přicházet a najít tam stejně přátelské a spontánní přijetí jako ti ostatní. Mentálně postiženým lidem nelze vnucovat zjednodušené učební programy pro zdravé lidi s tím, aby je alespoň částečně zvládli, ani jim nelze zadat jen nějakou monotónní práci, např. při rekonstrukci budovy. Místo toho je třeba objevit jejich kreativní potenciál a krok za krokem vytvářet podmínky pro jeho realizaci. Měli bychom je následovat a vejít do jejich světa a pomáhat jim, aby vůči nám mohli projevit svoji skutečnost a opravdovost, která by se nám stala zdrojem zájmu, hlubokého zkoumání a inspirace.
Publikace, filmy, články a výroční výstavy, jejichž předmětem je naše práce, ale i návštěvy ateliérů, mohou vzbudit zájem vytvořit podobné středisko jako je to naše v obci Brzeziny poblíž Lodže. To se týká i institucí, které s námi spolupracují.
Bylo třeba vyřešit tři problémy. Zaprvé, bylo nutné najít sponzora, který by mohl koupit byt a průběžně financovat další činnost. Potřebovali jsme najít vhodný byt; velký, v přízemí, na sídlišti a vyhovující potřebám zdravotně postižených dětí. Konečně bylo třeba „ochočit“ sousedy.
Zadruhé, bylo třeba vybrat lidi, kteří by byli ochotni pracovat za nízkou mzdu jako asistenti a splňovali požadavek flexibility, jak to projekt vyžadoval. Pak se ukázala potřeba personál přeorganizovat a zajistit pro něj nové školení. Museli jsme řešit mezilidské problémy vyplývající z únavy, nedostatku vzorů a nutnosti improvizace.
Kromě toho jsme narazili u některých úředních míst na nezájem a neochotu přispět, byť jen malou měsíční částkou, na krytí nákladů.
Třetí skupinu problémů, tu nejzávažnější, vytvářely samotné handicapované děti, které se často o sebe neuměly postarat ani v základních úkonech a jejich iniciativa byla utlumena vysokými dávkami sedativ.Nevěřily ve svou schopnost něčemu se naučit a že by mohly mít nějaký tvůrčí potenciál. Vážnou překážkou byl také jejich vulgární slovník.
Jak se nám dařilo tyto těžkosti překonat? Věříme, že naše práce má smysl a hodnotu. Projekt získal podporu úřadů. Byt byl zakoupen Státní nadací pro rehabilitaci zdravotně postižených osob (PFRON). I když pro poskytnutí takové částky neexistoval žádný zákonný podklad, na základě zvláštního rozhodnutí vládní komise pro pomoc zdravotně postiženým osobám byla koupě bytu umožněna. Podle smlouvy jsme byt mohli užívat neomezenou dobu. Doufali jsme, že časem bude převedena do vlastnictví našeho sdružení. Finanční prostředky na koupi bytu byly poskytnuty z rozpočtu Vojvodství. Později, když se již ukázaly nesporné výsledky naší práce, rozhodly se naše úsilí podpořit i další instituce, jmenovitě Odbor sportu a výchovy magistrátu Lodž, Odbor bydlení magistrátu Lodž a městská rada. Mládence se nám podařilo zvládnout díky detailní realizaci projektu, zákazem a eliminací sedativ, vytvořením přirozené motivace a prostoru k práci a k tvůrčí činnosti. Všemu jsme je od píky učili a radili jim, ale samotné provedení ponechávali na nich. Co se týká nás samotných, když jsme práci začali, bylo nás šest a doposud setrvali jen dva. Ostatní odešli, ale noví zase přišli, takže se stále snažíme udržet harmonický tým.
Samotný fakt totálních změn v životě našich svěřenců je v realizaci našeho projektu výsledkem č. 1. Zlepšily se nejen podmínky jejich existence, ale také kvalita jejich života ve všech možných aspektech. Stali se z nich jiní lidé, kteří získali zkušenosti běžného života ve vlastní domácnosti, v sídlišti a městě. Mohou se také pochlubit uměleckými výkony. Mnoho jejich prací bylo vystavováno v různých částech Polska i v zahraničí – Austrálii, USA, Nizozemí a Anglii. Výroční výstavy v našem ateliéru jsou atrakcí pro mnoho návštěvníků. Umělecká díla jsou velmi oblíbená pro svoji krásu a jedinečnost. Z peněz získaných jejich prodejem vylepšujeme příjmy našeho malého rozpočtu. Také přístup různých institucí k našemu projektu se změnil. Počáteční nezájem se změnil v přízeň. Díky spolupráci s městskou radou a Odborem pro bydlení magistrátu Lodže se dá očekávat, že brzy získáme nový prostor, kde budeme moci umístit další lidi. Mnoho institucí nám už vyjádřilo svoji ochotu participovat: Klub rotariánů, Asociace polských obchodníků atd. Noví dobrovolníci žádají o práci. Pozitivní změny vidíme též v postojích našich sousedů, které se mění v dlouhodobá přátelství. Pro nás je však snad nejdůležitější, že náš experiment se podařil. Nemožné se stalo možným a projekt byl nedávno oficiálně vysoce oceněn Vládní komisí pro pomoc zdravotně postiženým. A konečně, nařízením Ministerstva práce a sociální politiky nám bylo uznáno, že jako jediné středisko svého druhu v našem kraji splňujeme kritéria Evropské unie.
Vytvořili jsem model hlubokých změn v životě mentálně postižených lidí, který jim pomohl a zároveň přinesl sociální, ekonomický a kulturní prospěch. „Dům na sídlišti“ je udržitelný. Zakoupený dům s pozemkem můžeme užívat po neomezenou dobu. Naši svěřenci kromě toho mají k dispozici 3 byty, které původně patřily jejich rodičům. Z veřejných rozpočtů dostáváme pravidelné dotace, z nichž hradíme základní provozní náklady. Udržení naší instituce je umožněno příspěvky od pravidelných sponzorů a soukromých osob. Náklady na provoz a údržbu připadající na 1 osobu jsou ve srovnání se státními zařízeními poloviční, protože využití lidských zdrojů je u nás maximální. Pracovníci u nás nemají nadměrnou dovolenou, a také naše administrativa je jednoduchá. Získané finanční prostředky jsou na potřeby našich svěřenců vynakládány co nejúčelněji. Veškeré mzdy, včetně mzdy ředitele, jsou minimální. Penězi neplýtváme. Svěřenci dostávají ze svých invalidních důchodů kapesné, které také často věnují na pomoc druhým.
Kulturní prospěch vytvářejí především sami svěřenci výsledky své práce v ateliéru, zatímco v tradičních střediscích terapie prací jsou činnosti opakované a mechanické, aby se jen zabil čas. Dalším jedinečným rysem ateliéru je „kolektivní tvořivost“ spočívající v tom, že projekt navržený postiženou osobou motivuje pečovatele, aby vybral finální výsledek činnosti svěřenců (např. tkaninu, batoh nebo pantofle). Tato forma spolupráce vede ke vzájemné účasti na vykonávaných činnostech, což zvyšuje jejich i naši pohotovost a vědomí sounáležitosti.
Praxe prověřila zásady, na nichž je projekt postaven. Lidé se závažným mentálním postižením mohou žít svůj vlastní život v běžných podmínkách velkého města. Jsou pod dohledem schopni několik hodin denně tvůrčím způsobem pracovat, malovat obrazy nebo keramiku, nebo pracovat na ozdobných tkaninách podle vlastního návrhu. Osm let práce s touto mládeží nám umožnilo poznat, jak tvůrčí práce ovlivňuje mnoha směrech jejich rozvoj, jak se rozvíjí jejich nezávislost a sebevědomí, což se projevuje i na jejich stále lepší umělecké tvorbě.
Musí být ovšem splněny určité podmínky. Nezbytný je vlastní byt, který jim dává pocit bezpečí. Rozhodující význam má také, jak je přijme okolí, zvláště asistenti. Totéž platí o projevování laskavosti vůči nim, trpělivosti, poskytnutí prostoru a motivace k jejich tvůrčí činnosti a stejně tak i odmítnutí zbytečných sedativ.
Praxe potvrdila i další předpoklad. Dům a stejně tak i ateliér, které byly od samého začátku otevřeny pro veřejnost, se časem staly místem setkávání a návštěv lidí, kteří - přitahováni jedinečnou atmosférou – přicházeli častěji. Navštěvují nás nejen studenti psychologie a pedagogiky za účelem praktického výcviku, ale i studenti etnografie, kteří zde získávají podklady pro své diplomové práce na téma uměleckých aktivit našich mladých lidí. Ze sousedství volají zájemci o zaměstnání. Další skupinou jsou mentálně postižení mladí lidé, kteří strádají ve vlastním rodinném prostředí. Děti ze základních škol, často z chudých a postižených rodin, přicházejí do našeho ateliéru pracovat. Máme hosty i ze zahraničí. Díky několika dokumentárním pořadům v televizi o výstavách konaných jednou za rok jsou tváře našich mladých známé i veřejnosti. Lidé je mají rádi a oslovují je i na ulici. Osobní rozhovory jsou pro ně velmi důležité.
Vyšli jsem z předpokladu, že finanční prostředky lze shromažďovat pouze pro určitý účel, nikdy ne předem. Základním problémem byl byt pro naše svěřence. Byl zakoupen z fondů Nadace pro rehabilitace zdravotně postižených osob (PFRON) na základě zvláštních právních postupů. V prvním roce existence střediska byly základní potřeby střediska hrazeny z rozpočtu kraje. Nábytek a další zařízení bytu bylo získáno od institucí a soukromých osob. Během dalších několika let jsme financování činnosti každým rokem projednávali především s Vojvodstvím a také s magistrátem. Co se týká zajištění provozu, máme dlouhodobou smlouvu se Střediskem sociální pomoci. Peníze na budování ateliéru jsou získávány prostřednictvím magistrátu, který na realizaci našeho projektu vypisuje veřejnou soutěž. Podstatnou část příspěvků tvoří dary, od organizací, jako je např. Klub rotariánů, a od soukromých osob. Ateliér je situován v bytě, který se nám podařilo získat od jednoho z našich svěřenců, s pomocí místních úřadů.
Lidské zdroje – během realizace projektu jsme získávali personál na trvalý úvazek a dobrovolníky. Nyní mám stabilizovaný tým zaměstnanců a dobrovolníků, z nichž část bude moci být zaměstnána na plný úvazek, jakmile se projekt rozšíří.