Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2010, sp. zn. 3 Ao 3/2010 – 48
§ 18 a § 19 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
Nejvyšší správní soud návrh na zrušení části opatření obecné povahy – změny územního plánu odmítl.
Stavebník zahájil bez povolení příslušného stavebního úřadu stavbu rodinného domku s vědomím trestu v podobě pokuty, ale s přesvědčením, že pořizovatel změny územního plánu dostojí svému slibu a změnu dokončí tak, aby bylo možno stavbu domu dodatečně povolit. To se však nestalo a na pozemku stavebníka byla změnou územního plánu vymezena plocha pro rekreační zeleň.
Soud konstatoval, že přípustný je pouze ten návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Nestačí tedy, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či procedura vedoucí k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry.
V případě územních plánů musí navrhovatel především přijatelným a srozumitelným způsobem tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace.
Nejvyšší správní soud vzal v úvahu, že z hlediska navrhovatele změnou územního plánu nedošlo k ničemu jinému, než ke změně funkčního využití předmětného pozemku z izolační zeleně na rekreační zeleň. Z této skutečnosti je zjevné, že navrhovatel jako vlastník předmětného pozemku nemůže být touto změnou na svých právech zkrácen.