Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 121/10
Čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a z toho důvodu ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti odmítl.
Stěžovatelce byla rozsudky soudů uložena povinnost nejdéle do 5 měsíců od právní moci rozsudku na své náklady odstranit nevhodně provedenou nástavbu obytného domu a uvést tuto stavbu do původně stavebně prostorového stavu, tedy konkrétně snížit stávající hřeben střechy minimálně o 64 cm, snížit hrany říms minimálně o 109 cm a zkrátit vysunutí severovýchodní římsy o 48 cm.
Stěžovatelka s tímto postupem nesouhlasila, neboť dle jejího názoru nebyl materiálně vykonatelný. Za podstatnou považovala skutečnost, že rekonstrukce byla povolena příslušným stavebním úřadem. Povinnost uložená stěžovatelce byla dle jejího názoru zcela nepřiměřená a byla zásahem do jejích vlastnických práv. Takovýto zásah považovala stěžovatelka i za rozporný s dobrými mravy. Stěžovatelka se svým návrhem domáhala svých základních práv, jež jsou jí garantována čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak poukazuje na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudy při posuzování sporné situace vyšly z historického kontextu sporných budov a z toho, že již před provedením nástavby bylo vzájemné ovlivňování budov hraniční. Nicméně, s ohledem na dřívější totožnost vlastníka obou budov, ještě únosné. Další zásadní okolností, ke které soudy přihlédly, byla ta skutečnost, že provedením nástavby bylo zasaženo do existujícího stavu, kdy došlo k nadměrnému vychýlení doposud velmi jemně vyvážené symbiózy obou budov.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze přehlížet ani tu skutečnost, že stavba byla provedena zcela svévolně. Stěžovatelka si v době zahájení stavebních úprav musela být dobře vědoma, jakému riziku se svým jednáním vystavuje, zvláště pak za situace, kdy jí nesouhlas s prováděnou stavbou sdělil i stavební úřad. Stěžovatelka i přes tuto skutečnost zcela bezohledně ve stavbě pokračovala, přičemž se následně snažila dovolávat ochrany vlastnického práva, ke kterému však svým předchozím jednáním vyjádřila jednoznačné pohrdání. Vlastnické právo nabyté v souladu se zákonem je třeba mít v úctě, přičemž projevem této úcty navenek je jeho ochrana. Nelze přistoupit na argumentaci stěžovatelky, podle níž by měl subjekt zasahující do vlastnického práva třetího subjektu více práv než ten, do jehož práva je zasahováno. V předmětném případě se nejednalo o nevědomost či omyl stěžovatelky, ale o zcela zjevný a bezohledný přímý úmysl k porušení zákona, v jehož důsledku došlo k poškození práv vedlejších účastníků.
Pokud bylo stěžovatelce nakonec dodatečně stavební povolení vydáno, nic to nemění na situaci, že realizací nástavby došlo ke zcela bezprecedentnímu zásahu do vlastnického práva třetí osoby. V souvislosti s výše uvedeným Ústavní soud konstatoval, že vydávání dodatečného stavebního povolení je nástrojem výjimečným. Stavební úřad mohl a měl, již při provádění stavby, využít takové instrumentarium, kterým by dokončení stavby zamezil. Nelze akceptovat praxi některých stavebníků, kteří obcházejí zákon tím, že nejprve realizují stavbu samotnou, a to i s vědomím, že jim bude udělena ze strany stavebního úřadu finanční sankce a teprve poté se její existenci snaží uvést do souladu se zákonem.