Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3145/2008
Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání žalobců proti rozsudku krajského soudu tak, že rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu.
Okresní soud zamítl žalobu, aby soud zřídil ve prospěch vlastníků a uživatelů rodinného domu věcné břemeno spočívající v právu vstupu na pozemek ve vlastnictví žalovaného souseda, a to k zajištění přístupu do objektu dřevníku, jenž je nedílnou součástí jeho rodinného domu, avšak stojí na pozemku souseda. Okresní soud dospěl k závěru, že dřevník je součástí nemovitosti žalovaného a uložil žalobcům, aby místnost dřevníku vyklidili. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
Soud prvního stupně zamítl žalobu na zřízení věcných břemen z důvodu, že věcné břemeno lze zřídit rozhodnutím soudu jen v případech výslovně v zákoně uvedených při splnění zákonem stanovených podmínek a že na případy, pro které se žalobci domáhali zřízení věcných břemen, žádné zákonné ustanovení nedopadá, a to ani § 151o odst. 3 obč. zák., žalobci výslovně označovaný, neboť žalobci mají přístup ke své stavbě zajištěn, a pokud by jim vlastnicky patřil sporný dřevník, měli by možnost zajistit si přístup do něho ze své nemovitosti. Dále dovodil, že žalobci vlastnické právo k dřevníku nenabyli vydržením.
V roce 1976 byla žalobci povolena přestavba hospodářské budovy na rodinný dům podle projektové dokumentace, která měla zahrnovat i dřevník, vyčleněný v hospodářské budově vnitřní zdí. Podle tohoto rozhodnutí všichni sousedé včetně žalovaného byli seznámeni s projektem rodinného domu žalobců, s osazením hranic do terénu a se vzdálenostmi od jejich hranic. Touto přestavbou se předmětný dřevník stal součástí rodinného domu žalobců, neboť je fyzicky i funkčně s tímto domem propojen. Titulem jejich vlastnického práva k dřevníku je dohoda o rozdělení podílového spoluvlastnictví v podobě, v jaké ji všichni původní spoluvlastníci hospodářské budovy zamýšleli uzavřít. Žalobci neměli žádný důvod se domnívat, že nejsou vlastníky dřevníku, když všechny dokumenty související s přestavbou hospodářské budovy na rodinný dům zahrnovaly také předmětný dřevník.
Předmětný dřevník byl vytvořen vyčleněním jeho prostoru v rámci vnitřního prostoru hospodářské budovy žalovaným, a to postavením jediné vnitřní zdi v místě později vytvořených hranic pozemků, přičemž přístup do něj byl jen z venku. K tomuto oddělení došlo ještě před dohodou o vypořádání podílového spoluvlastnictví k celé hospodářské budově a souvisejícím pozemkům reálným rozdělením. Účastníky tohoto vypořádání byli mimo jiné žalobce a žalovaný. V době, kdy byl dřevník vytvořen, byli tedy účastníci (spolu s dalšími osobami) jeho ideálními spoluvlastníky. Nesporné je, že stojí na pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného, což však není z hlediska určení jeho vlastníka rozhodující, poněvadž může jít o stavbu na cizím pozemku.
Podle názoru dovolacího soudu je určující, že po zmiňovaném reálném rozdělení nemovitostí žalobci část hospodářské budovy, která nesporně stála na pozemku patřícímu žalobci, přestavěli na obytný dům, přičemž stavebně zasáhli až do pozemku žalovaného, mimo jiné tak, že dřevník obestavěli až ke zdi domu žalovaného. Nad celým dřevníkem tak vytvořili zastřešený prostor přístupný zevnitř jen jim a celou část svého stavení včetně dřevníku stojícího na sporném pozemku zevně stavebně upravili tak, že tvoří s jejich domem jeden celek, přičemž začali výlučně užívat i dřevník, který se tím se stal součástí jejich domu i z hlediska funkčního.
Z výše uvedených skutečností pro dovolací soud vyplynul závěr, že předmětný dřevník nelze dobře oddělit od domu žalobců jak z hlediska stavebního, tak účelového či ekonomického, zatímco jeho oddělenost od domu žalovaného je zjevná nejen z vnějšího pohledu. Z toho pak vyplývá, že soudy obou stupňů neposoudily otázku vlastnictví sporné stavby správně, a na základě toho nerozhodly správně o vzájemné žalobě žalovaného o vyklizení dřevníku, neboť se stal součástí domu žalobců. V daných souvislostech lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. 2190, podle kterého „nelze uložit povinnost vydat věc, která se zabudováním do věci jiné stala její součástí“.
Důsledky práva žalobců na užívání dřevníku jako součásti jejich stavby pak přinášejí jiný možný pohled na řešení otázky zřízení věcných břemen ve prospěch žalobců, tak jak je uplatnili žalobním návrhem. V tomto směru bude třeba zřejmě učinit další skutková zjištění ohledně účelnosti a nákladnosti zřízení přístupu do dřevníku zevnitř stavení žalobců. Soudy obou stupňů také s ohledem na svůj právní názor na vlastnictví dřevníku nevzaly v potaz možné právní posouzení nároků z pohledu § 135c odst. 3 obč. zák.