Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 6 Ao 4/2009 – 104
§ 4 odst. 3, § 47 odst. 1, 2,3 a 5, § 50, § 53 odst. 4 a 5, § 54, zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
Nejvyšší správní soud rozhodl o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - změna územního plánu sídelního útvaru tak, že návrh zamítl.
I. Nedošlo k porušení zákonem stanovené procedury, tedy k porušení § 4 odst. 3 stavebního zákona, který stanoví, že dotčený orgán je vázán svým předchozím stanoviskem, když stavební úřad vyslovil svůj souhlas s tím, že bude změna územního plánu zpracovávána (podle § 47 stavebního zákona), aby následně vyslovil svůj nesouhlas s příslušným věcným řešením, které požadoval navrhovatel (podle § 50 stavebního zákona). Pro vyšší míru přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí správních orgánů při územně plánovacím rozhodování je vhodné, aby příslušná stanoviska obsahovala ustanovení, z nichž by bylo jednoznačně patrno, v jaké fázi územně plánovací dokumentace jsou vydávána a co je jejich účelem.
II. Ustanovení § 52 odst. 3 stavebního zákona, že dotčené orgány uplatní na závěr veřejného projednání návrhu územního plánu své stanovisko k připomínkám a námitkám; k později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží, není právním základem nároku osob, které vznášejí námitky, aby každá jejich námitka byla vypořádána na veřejném projednání návrhu územního plánu dotčeným správním orgánem. Toto ustanovení pouze upravuje proceduru, v jakém čase v průběhu projednávání návrhu územního plánu musí být dotčeným orgánům poskytnut prostor pro jejich stanovisko a určuje termín, po němž se již k jejich připomínkám a stanoviskům nepřihlíží.