Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 8 As 47/2009 – 100
§ 129 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
§ 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
§ 2 odst. 1 písm. b), d) a e) a § 27 písm. l zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů
§ 133 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu tak, že kasační stížnost zamítl.
Krajský úřad změnil rozhodnutí městského úřadu - stavebního úřadu tak, že nařídil odstranění stavby rodinného domu a oplocení.
Žalobce napadl rozhodnutí krajského úřadu žalobou u městského soudu, který ji rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud vyšel ze zjištění, že "stavba, jejíž odstranění bylo žalobci nařízeno, byla realizována bez stavebního povolení, v rozporu s územně plánovací dokumentací, na pozemku, který je veden v kategorii orná půda a je zařazen do zemědělského půdního fondu. U takové stavby tedy ani nelze žádat její dodatečné povolení, neboť nesplňuje podmínku § 129 odst. 2 písm. a) zák. č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, resp. podmínky § 88 odst. 1 písm. b) zák. č. 50/1976 Sb., platného v době zahájení řízení".
Žalobce namítl, že byl zkrácen na procesních právech, protože mu nebyla umožněna účast na místním šetření. Městský soud uvedl, že předmětné šetření nebylo konáno v rámci řízení o odstranění stavby, které bylo zahájeno později. Stavební úřad pak nepochybil, nenařídil-li v posuzované věci ústní jednání nebo místní šetření, "neboť byl se situací na místě samém dostatečně obeznámen a nepovažoval tyto úkony za nutné; vycházel přitom ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti".
Krajský úřad postupoval správně, pokud zohlednil námitky uvedené v odvoláních žalobce a jeho manželky, zpochybňující dostatečnost skutkových zjištění, a změnil rozhodnutí stavebního úřadu, který v důsledku nesprávného zhodnocení důkazů ohledně vlastnictví stavby nařídil její odstranění žalobci i jeho manželce.
Žalobce namítl, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyl vlastníkem předmětné stavby. Městský soud neshledal námitku důvodnou. Dospěl k závěru, že na základě smlouvy o převodu nemovitosti, nedošlo k převodu vlastnického práva k předmětné stavbě z žalobce na nabyvatelku. Hrubá stavba předmětné budovy měla charakter rozestavěné budovy ve smyslu zákona o katastru nemovitostí. Proto je tato nemovitost podle městského soudu předmětem evidence v katastru nemovitostí a její vlastnictví se podle § 133 odst. 2 občanského zákoníku nabývá vkladem do katastru nemovitostí. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
Právní posouzení otázky převodu vlastnictví má zásadní význam pro posouzení zákonnosti správních rozhodnutí, protože podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona lze nařídit odstranění stavby pouze jejímu vlastníkovi.
Rozestavěná budova je předmětem evidence v katastru nemovitostí ve dvou případech. K evidenci dochází k žádosti vlastníka podle § 2 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona nebo na základě právních skutečností předvídaných v § 2 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona, tedy v souvislosti se vznikem, změnou nebo zánikem věcného práva k takové nemovitosti.
V posuzované věci stěžovatel zamýšlel převést vlastnické právo k předmětné rozestavěné stavbě. Z tohoto důvodu mu vznikla podle § 2 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona povinnost zajistit evidenci stavby v katastru nemovitostí.
Výkladem § 133 odst. 2 a 3 občanského zákoníku nelze dojít k jinému závěru, než že se vlastnické právo k nemovitosti s povinnou evidencí nabývá vkladem do katastru nemovitostí. Cum grano salis (tj. s jistým odstupem) lze poznamenat, že pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci podle § 133 odst. 2, 3 občanského zákoníku není podstatné, zda je nemovitost evidována v katastru nemovitostí, ale zda má býti evidována, tedy zda je předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Na základě smlouvy o převodu nemovitosti proto nemohlo bez vkladu práva do katastru nemovitostí účinně dojít k převodu vlastnického práva k předmětné nemovité věci. Z obsahu smlouvy vyplývá, že smluvní strany nesprávně považovaly danou stavbu za nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí a zamýšlely dosáhnout převodu vlastnického práva okamžikem účinnosti smlouvy.
Stěžovateli lze přisvědčit, že právní úprava omezuje vlastníky a fakticky brání tomu, aby mohly být v katastru nemovitostí evidovány tzv. černé stavby. Nejedná se však o nepřípustné omezení vlastnického práva. Právní řád naopak tímto způsobem reflektuje zájem společnosti na dodržování právních norem regulujících územní plánování či územní a stavební řízení. Zamezuje tak mj. situaci, aby vlastník nepovolené stavby, jejíž odstranění mu bylo nařízeno, tuto nemovitou věc dále účinně zcizoval s cílem vyhnout se uložené povinnosti.
Stěžovatel tvrdil pro případ, že nebude vyhověno první stížní námitce, že předmětná stavba je v jeho společném jmění s manželkou.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve správním řízení stěžovatel setrvale poukazoval na skutečnost, že je výlučným vlastníkem předmětné stavby. Zatímco v případě pozemku bylo z jeho vyjádření zřejmé, že došlo ke zúžení rozsahu společného jmění manželů, aby byl pozemek nadále v jeho výhradním vlastnictví, v případě stavby na tomto pozemku správním orgánům opakovaně tvrdil, že je jejím výlučným vlastníkem. Tuto skutečnost pak nikdy v dalším řízení nezpochybňoval. Závěr o výlučném vlastnictví stěžovatele k předmětné stavbě od počátku, tj. nikoliv až na základě dohody o zúžení společného jmění manželů, vyplývá i z procesních kroků jeho manželky.
V posuzované věci není podstatné, zda a jak bylo na základě dohody o zúžení společného jmění vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo stěžovatele k pozemku. Skutečnost, že se stěžovatel stal výlučným vlastníkem pozemku, nemá přímý vliv na posouzení vlastnictví předmětné stavby. České civilní právo totiž nestojí na zásadě superficies solo cedit (tzn.: stavba je součást pozemku) a je možné, aby vlastníkem stavby umístěné na pozemku byla osoba odlišná od vlastníka tohoto pozemku.
Nebyla-li tedy předmětná stavba od svého vzniku až do okamžiku uzavření smlouvy o převodu nemovitosti předmětem převodu vlastnického práva, jednalo se o stavbu, která nemusela být evidována v katastru nemovitostí. Správní orgány proto nemohly při posuzování otázky vlastnictví předmětné stavby vyjít ze zápisů v katastru nemovitostí. Tvrdili-li stěžovatel i jeho manželka opakovaně ve správním řízení, že stěžovatel je výlučným vlastníkem předmětné stavby, nemohly mít správní orgány o otázce vlastnictví stavby rozumných pochyb.