Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 7 As 7/2009 – 88
§ 59 odst. 1, § 78 odst. 1 a § 137a odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
§ 70 a § 90 odst. 4 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
čl. 9 odst. 2, čl. 6 a čl. 2 odst. 5 Mezinárodní úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva)
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti tak, že rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
Stěžovatel označil za nepravdivý závěr krajského soudu, že stavební zákon (ustanovení § 78) je vůči zákonu č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů zvláštním právním předpisem. Vztah těchto dvou zákonů je přesně opačný, což je upraveno v ustanovení § 90 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny a podle zásady lex specialis derogat generali má tedy tento zákon včetně ustanovení umožňujícího účast občanských sdružení ve správních řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, nutně přednost před ustanovení § 78 stavebního zákona.