Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 7 As 29/2009 – 58
§ 4 odst. 1 a § 8 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů
§ 3 odst. 3 písm. a) a odst. 4 a § 4 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění vyhlášky č. 492/2002 Sb.
§ 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., vyhláška o obecných požadavcích na využívání území
§ 190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti tak, že ji zamítl.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
V době rozhodování žádný předpis nestanovil odstupovou vzdálenost přístavby schodiště kombinovaného s rampou od hranic sousedních pozemků.
Vyhláška č. 501/2006 Sb. v § 25 odst. 6 skutečně stanoví, že vnější hrany pochozí plochy rodinného domu, jako jsou terasa nebo balkon, která je nad přilehlým terénem výše než 2 m, musí být nejméně 3 m od hranice sousedního pozemku. Předchozí právní úprava (vyhláška č. 137/1998 Sb.) však žádné závazné odstupy pro pochozí plochy nestanovila. Vyhláška č. 501/2006 Sb. pak neobsahuje žádná přechodná ustanovení, z nichž by bylo možno dovodit její aplikaci v případech, jako je tento.
Stavební zákon z roku 2006 pak v § 190 odst. 3 stanoví, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, přičemž územní řízení o umístění stavby, o nějž v projednávaném případě jde, nespadá pod některou z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Z toho tedy vyplývá, že stavební zákon z roku 2006 - a tudíž ani jeho prováděcí vyhlášku č. 501/2006 Sb. - nebylo možné na projednávaný případ použít. Stavební úřad postupoval správně, pokud aplikoval stavební zákon z roku 1976 a jeho prováděcí vyhlášku č. 137/1998 Sb.
Zřejmá chyba nemůže být vadou řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu. Pokud se týká nesprávného měřítka situačního výkresu, jedná se o jeden z mnoha podkladů územního řízení, přičemž z ostatních podkladů je jasně patrné nejen umístění předmětné stavby, ale i její velikost a odstupy od dalších staveb a hranic pozemků. Pro danou věc je určující skutečnost, že předmětná stavba je poměrně podrobně popsána v samotném územním rozhodnutí – opět včetně její polohy a rozměrů.
Námitky směřující proti budoucímu (dosud nerealizovanému) stavu, např. proti budoucím imisím, jsou v kompetenci stavebních úřadů. Stavební úřad je proto povinen se s nimi ve svém rozhodnutí o umístění stavby vypořádat, řádně a srozumitelně na ně odpovědět.