Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 1 As 2/2009 – 61
§ 126 a § 127 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
Čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
§ 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti tak, že usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Správní orgán svým nezákonným postupem - nedostatečným zdůvodněním svých rozhodnutí - nastolil stav, v němž je stěžovateli znemožněno podnikat na jeho pozemku.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
Při rozhodování o změně v užívání stavby stavební úřady nemohou postupovat zcela libovolně. Jejich rozhodnutí musí dostát jednak požadavkům výslovně stanoveným v § 126 a § 127 stavebního zákona (tj. stavební úřad může změnu např. zakázat, nikoli však z libovolných důvodů, ale pouze z důvodů, které zákon předpokládá – tj. třeba pro její rozpor se záměry územního plánování podle § 126 odst. 3), jednak požadavkům, které platí obecně pro rozhodování správních orgánů ve správním řízení (viz § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; dále viz obecné principy formulované v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu).