Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2009, sp. zn. 5 As 67/2008 – 111
Publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 4/2010; rozhodnutí č. 2029
§ 109 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
Nejvyšší správní soud rozhodl v řízení o kasační stížnosti tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu ho k dalšímu řízení.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
Při stanovení určitého kritéria pro vymezení okruhu účastníků v případě stavby, která může mít vliv na široké okolí, nelze takové kritérium měřit pouze hlediskem hospodárnosti a okruh účastníků limitovat stanovením odstupové hranice vyjádřené v metrech bez přihlédnutí k ostatním vlivům. Samotná náročnost takového posuzování nemůže být dostatečným ospravedlněním pro vyloučení osob z okruhu možných účastníků řízení a nemůže obstát zásada „hospodárnosti“ či procesní ekonomie. Poměřuje-li stavební úřad práva dotčených osob a administrativní náročnost řízení, nemůže se přiklonit k variantě druhé. Lze-li možné přímé dotčení na právech shledat u širokého okruhu osob, nutno zvolit i tomu odpovídající formu vedení takového řízení, nemůže však být zužován prostor pro ochranu ústavně zaručených práv.
Poznámka (Smolová, Marcela. Stavebně správní praxe. Urbanismus a územní rozvoj, 2010, roč. XIII., č. 3. ISSN 1212-0855.):
V odůvodnění rozsudku lze nalézt názor Nejvyššího správního soudu ohledně vymezení pojmu "přímé dotčení" pozemku nebo stavby (resp. vlastnického práva k sousednímu pozemku nebo stavbě). V daném konkrétním případě (2 větrných elektráren) Nejvyšší správní soud také vysovil názor, že "považoval-li stavební úřad stěžovatele za osobu, jejíž práva mohla být přímo dotčena samotným umístěním stavby" (a jednal s ním jako s účastníkem územního řízení), že "nelze dovodit jinak, než že mohou být tím spíše dotčena jeho práva i samotným provozem této stavby".