Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. č. j. 5 As 48/2008 – 75
Publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 2/2011; rozhodnutí č. 2205
Ochrana přírody a krajiny: souhlas k umisťování a povolování staveb; pojem „sídelní útvar“
§ 14 odst. 1, § 2, § 26 odst. 1 písm. f ), § 44 odst. 1a 2 a § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
§ 13, § 14 a § 15 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
§ 7 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů
§ 47 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. a vyhlášky č. 376/1992 Sb.
§ 23, § 32 a § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
§ 1, § 18, § 20a, § 21 a § 22 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů
Nejvyšší správní soud rozhodl v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu tak, že ji zamítl.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
I. Pojem „sídelní útvar“ užitý v ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je, při absenci jeho legální definice v platné právní úpravě, nutno vykládat v kontextu s ustanovením § 14 stavebního zákona z roku 1976 ve znění účinném do 30. 6. 1998.
II. Z definice podané v tomto ustanovení lze dovodit, že pojem „sídelní útvar“ je obsahově podobný pojmu „souvisle zastavěné území obce“ (ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů) a nelze jej naopak ztotožňovat s pojmem „obec“.