Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2011,
sp. zn. II. ÚS 2961/10
Opatření obecné povahy: vymezení ploch veřejné zeleně. Územní plánování: pasivní přístup stěžovatelů při projednávání a schvalování územního plánu
čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky
čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základ
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek, jimiž jsou společnosti H. a S. CZ, obě a. s., směřující proti části rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2010, sp. zn. 8 Ao 3/2010 – 194 tak, že ústavní stížnost odmítl.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
- Z povahy územního plánování plyne, že vlastníci nemovitostí, které jsou tímto plánováním dotčeni, jsou – ve spravedlivé míře - povinni strpět určitá omezení.
- Smyslem územního plánování je vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíselně podob a volba konkrétní podoby využití určitého území bude vždy výsledkem politické procedury schvalování územního plánu.
- Konkrétním výrazem ochrany veřejného zájmu je mimo jiné i zákonné zakotvení předkupního práva obce (kraje či státu) k vymezené kategorii pozemků, které má umožnit, resp. usnadnit realizaci obecně prospěšných staveb, o jejichž potřebě bylo politicky rozhodnuto. I kldyž zde tedy potencionálně dotčení vlastnického práva hrozí, důvodem k rušení územního plánu to být nemůže.
- Právní úprava územního plánování dává dotčeným subjektům adekvátní prostor sdělovat své představy a návrhy, vznášet připomínky a výhrady, činit podněty, ale také bránit své zájmy a hájit svá práva, a to jak během přípravy a vytváření územního plánu, tak v procesu jeho schvalování. Vzhledem k technické, organizační a finanční náročnosti celého projektu je ovšem toto oprávnění časově zkoncentrováno. Nutně jsou pak limitovány i možnosti obrany v rámci soudního přezkumu. Takové omezení je nejen přípustné, ale i logické, přičemž opačný přístup, který umožňuje znovu zpochybnit úkony již odsouhlasené, by svědčil o nekoncepčnosti institutu územního plánování.