Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. č. j. 5 As 10/2008 – 103
Publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 4/2011; rozhodnutí č. 2256
§ 29 odst. 3, § 37 odst. 1 a 2, § 61 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
§ 27 odst. 1 a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
§ 46 odst. 1 písm. d), § 65 odst. 1 a 2, § 71 odst. 2 a § 75 odst. 2, § 103 odst. 1 písm. a), b) a d), § 109 odst. 3 a § 110 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
§ 4 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášek č. 491/2006 Sb. a č. 502/2006 Sb.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
Nejvyšší správní soud rozhodl v řízení o kasační stížnosti tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
I. Účelem závazných limitů využití území stanovených v územním plánu (§ 29 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976) je především ochrana daného území před takovou zástavbou, která by neodpovídala charakteru daného území a zatěžovala by ho nad přípustnou míru nejrůznějšími negativními vlivy.
II. Tato regulace tedy neslouží jen k ochraně veřejného zájmu v obecné rovině, ale také k ochraně práv a oprávněných zájmů konkrétních vlastníků pozemků a staveb, které se v daném území nacházejí.
III. Vlastník sousedního pozemku či stavby (§ 34 odst. 1 citovaného zákona), který byl účastníkem příslušného územního řízení, je tedy v souladu s § 65 soudního řádu správního oprávněn v žalobě proti rozhodnutí o umístění stavby namítat jeho rozpor se závaznými limity využití daného území stanovenými platným územním plánem.