Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 1 Ao 4/2011 – 42
Opatření obecné povahy: pozemek zahrnutý v zastavěném území a rozdělený z části na plochu bydlení v rodinných domech a na plochu sídelní zeleně soukromé a vyhrazené
Územní plánování: proporcionalita mezi zájmem veřejným a zájmem soukromým
§ 6 odst. 5 písm. c), § 47 a § 55 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
§ 173 odst. 1 větou třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 1994, č. stížnosti 21022/92 resp. 21023/92, dostupné v databázi HUDOC,
čl. 1 Protokolu č. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
Nejvyšší správní soud rozhodl v řízení o návrhu na zrušení části územního plánu tak, že jej zamítl.
Ze soudního rozhodnutí vyplývá:
- Změna funkčního využití pozemku je zásahem do vlastnických práv ve smyslu ustanovení Evropské úmluvy o ochraně vlastnického práva a je třeba vždy sledovat, zda je zásah úměrný soukromému vlastnickému právu majitele a veřejnému zájmu obce, která chrání životní prostředí, krajinný ráz a zachování ekologické stability.
- Vlastnické právo není možno chápat jako zcela nedotknutelné. Existuje celá řada typů zásahů do vlastnického práva, jejichž škála sahá od zákonného odnětí majetku přes různé typy omezení až k oblasti kontroly funkčního využití majetku (což je tento případ).
- Majitel pozemku nemá právní nárok na stanovení takových podmínek rozvoje plochy zahrnující pozemky v jeho vlastnictví, které by plně vyhovovaly jeho soukromoprávním zájmům.
- Za předpokladu dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem či jeho změnou dojít k omezení vlastníka nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům nebo stavbám v území regulovaném územním plánem, nepřesáhnou-li spravedlivou míru. Taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a tento je povinen strpět je bez náhrady.
- Zásahy, jejichž citelnost přesahuje míru, kterou je vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty jeho vlastnického práva schopen snášet, nastupuje ústavní povinnost veřejné moci zajistit dotčenému vlastníku adekvátní náhradu, a to z veřejných prostředků nebo z prostředků toho, v jehož prospěch je zásah do vlastnictví proveden. Tato spravedlivá míra nebyla v tomto případě napadeným zásahem překročena.
(Výše uvedená poslední dvě tvrzení vyplývají z usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009 – 120, o něž se senát soudící tento případ opíral.)